Lyžařský výcvik ve Vítkovicích 2009

Na lyžařský kurs jsme vyjeli v neděli. Cesta autobusem proběhla klidně. Na parkovišti jsme vypakovali autobus, dorazil sem i spolužák Michal Filip, ale stejně nás bylo jenom dvacet chudáků, učitelé a kuchařky.

Hned na začátku kurzu odjel Denis Kramář, neboť jej skolila viróza. Den potom dorazil Pavel Novotný, čímž jsme se dostali na stejný počet osob jdoucích sportem ku zdraví a trvalé invaliditě.

Většinu dnů se střídaly dopoledne a odpoledne lyže běžkové a sjezdové. Nedokážu pochopit, jak někdo jede po svahu obloučky rychleji než „šusem" přímo dolů.

Zaujalo mě, že každý den byl jiný sníh. Někdo každý den mazal běžky, jiní měli starost své milované ski vůbec najít.

Paní kuchařky vařily skvělá jídla. Ve společenské místnosti se hrály společenské hry, jejich nedostatek vždy zachraňovali učitelé.

Ve středu se šlo pouze na pěší výlet a do poblíž umístěného restauračního zařízení. Ve čtvrtek proběhla soutěž v biatlonu (běh tam, zpátky a střílení do plechovek vzduchovkou).

V pátek se sbalilo, uklidila chata a odjelo se. Legrace bylo oproti minulým horám málo, protože nikdo ani nenapadal do lesa (kdybych minule do lesa spadl, asi bych si teď škodolibost musel odpustit). Tak jsme se dostali všichni zase živí domů. Bylo to lepší, než jsem čekal.

Nástup do autobusu se jaksi zvrtnul, málem jsem ho nestihla. Dojeli jsme na místo, vybalili a šli na běžky…

Největší zážitek týdne byl, když jsem se s Karolínou Šecovou, Simonou Soukupovou, Jitkou Bartošovou a Lenkou Schramkovou ztratila. Nebylo to tak docela ztracení, jen jsme nevěděli, jestli jdeme správně. Vyjeli jsme na Benecko a dojeli nad něj. Tam na nás čekali dva kamarádi, co jeli před námi, aby nám vzkázali, že máme jet stále rovně dolů a dojedeme k obchodu. Tak jsme jeli a cestou jsme potkali Jíťu s Lenkou. Ty nám prozradily, že neví, jestli jdou dobře. Začali jsme počítat peníze, co jsme měli u sebe, abychom si koupili jídlo a zaplatily ubytování nebo aspoň telefon na zavolání. Chtěli jsme volat panu učiteli, aby pro nás přijel, jenže jsme neznali z hlavy jeho číslo a telefon jsme u sebe samozřejmě neměly. Nakonec nám z toho vyšlo, že zavoláme mojí mamce, která zavolá panu paloušovi a ten zavolá paní učitelce Šandové, která nás měla na starosti. Nakonec ale vše dobře dopadlo, protože paní Šandová i se zbytkem skupiny se vynořila před námi.

Dalším zážitkem byla hra na bludičku. S Aničkou P. jsme byly bludičky, které ostatní chytali. Jednou za tři minuty jsme posvítily baterkou a ostatní nás honili. Anču chytli všichni, protože byla schovaná za smrčkem. Já jsem válela sudy, ale pak se mi motala hlava tak, že jsem stejně nikam nedošla a pochytalo mě asi deset lidí.

Poslední večer byl prostě nejlepší. Společenské hry jsme si všichni užili a po večerce byl poměrně velký klid, i když nikdo nešel spát dřív než o půlnoci. Ráno se balilo a uklízela se chata. S Aničkou jsme si samozřejmě vzali záchody. I když bylo na chatě hezky, už jsem se těšila domů.