Náš lyžařský výcvik
U autobusu jsme naším rodičům slíbili, že nebudeme jíst sníh, nezlámeme lyže a naše končetiny. Prostě jsme se měli vrátit živí.
To jsme ale ještě nevěděli, co nás tam čeká.
Když jsme se konečně po VÉÉÉLKÉÉÉM, ale opravdu VÉÉÉLKÉÉÉM stěhování našich NADPRŮMĚRNÝCH krosen dne 31.1.2010 dostali do
naší „nedobytné tvrze", nevěděli jsme, co si o ní máme myslet. No my jsme ještě vyfasovali dobrý pokoj, což se o klucích říct nedá. Někteří byli
donuceni spát na třech postelích čtyři. Pravda, sice se nám do pokoje všechno nevešlo kvůli malé skříni a ještě menší poličce, ale alespoň jsme
měli svoje postele.
Hned druhý den ráno jsme se vydali do nejnebezpečnějšího místa hor - na „vlek se sjezdovkou". Nejdříve se ti nejodvážnější
z nejodvážnějších pustili z toho kopce, co jsme šplhali s batohy, dolů. (Tedy alespoň ti, kteří si dokázali zapnout lyžeJ.) A ostatní sešli.
Tedy kromě Vojtěcha Vávry, který si dokonale ohnul lyži a tak zůstal na chatě. Na sjezdovce to šlo dobře, začátečníci se učili a pokročilí lyžovali,
občas na ně zavolala paní Trkalová nebo paní Hamanová, aby hůlky netahali za sebou „jako dříví v lese"a potom jsme mohli jet dál. Po lyžování
jsme se opět vyšplhali na kopec k chatě. Vyšplhali? Ano! Oni totiž ten vlek, co jsme měli hned vedle kopce, nezapnuli.
No a naše nožky měli hned o práci navíc. Po vydatném obědě jsme zalezli do našich pokojíků a mudrovali, jak je to tu hrozné
a že chceme domů.
Z klidu našeho pokoje nás vytrhl hlas pana Šormy a ten největší HORORR byl zajištěn. BĚŽKY! Páni! Když si vzpomenu, jak jsme
se lopotili ve stopě a proklínali učitele za moc dlouhou trasu, musím se smát. Ale Dominik měl nejlepší lyže, to se musí nechat! Když jel s kopce,
odeply se mu a jakoby posměšně jely před ním z kopce. Dominik si myslel, že za záhadné odepínání může značka jeho běžek - OLPRAN!
Po večeři následoval večerní program. Různé hry a podobně.
Tento plán se odehrával každý den. Až na jeden podvečer, kdy se konalo maškarní. Spousta masek se teď promenádovalo ve
společenské místnosti. Nejlepší masku vyhrála Sára, která panu Šormovi říkala „tati", protože měla masku mimina.
A konečně den - „D" odjezd domů. V Hořicích už nás netrpělivě očekávali naši rodiče, kteří čekali na své neposedné ratolesti,
až se jim vrátí. Nakonec se dočkali a my jsme se šťastni a ZDRÁVI vrátili domů.
Jana Tajchmanová, 2.A
...Zpět na úvod a fotografie
