Projekt s MF Dnes

I v letošním školním roce se účastníme se dvěma třídami naší školy (6.A, 2.B) projektu s MF Dnes Studenti čtou a píší noviny. Projekt byl zahájen 23. 9. 2009 a bude ukončen 20. 11. 2009. V rámci projektu studenti píší celkem tři články na centrálně zadávaná témata a pracují s denním tiskem ve výuce českého jazyka, základů společenských věd a dějepisu (od 12. 10. do 20. 11. bude denně na naši školu doručeno 60 výtisků MF Dnes). Nejlepší práce studentů vybrané redakcí jsou pak v deníku MF Dnes zveřejňovány, ostatní jsou zpřístupněné na iDnes.cz. Celkem se tohoto projektu v České republice účastní 835 tříd na 418 středních školách.

V loňském školním roce se účastnily také dvě třídy naší školy (nynější 7.A a 2.B) a celá akce byla hodnocena jako velmi úspěšná.

1. Potřebujete vzor?

2. Světové a české elity

3. Smrt Krále popu a zpívající Madonna

1. Co můžu dělat, co už ne

2. Co může dělat stát

3. Jste svobodní?

1. Chaos, nebo běžná demokracie

2. Jak si Češi vládnou

3. Politika zblízka

Už zblbli hlavu i mně. Tak tedy tohle je můj v pořadí už třetí sen.

Krásný jarní den, v kalendáři se píše 23. května 2010. V Praze se koná XXXVI. sjezd ČSSD. Mezitím, co se dohadovali zda zvolit Paroubka opět předsedou strany nebo vybrat někoho s větší bradavicí, pražskými ulicemi se už ženou členové ODS v čele s Mirkem Topolánkem. Mirka a jeho sympatizanty tak naštvalo, že ČSSD měli opět lepších 10 důvodů proč volit jejich stranu, tak se zvedli a vydali se přímo na místo konání sjezdu ČSSD. Vyzbrojeni pouze několika platy vajec, jinak měli holé ruce. Dostali se k Veletržnímu paláci, kde se sjezd konal a neostýchavě vtrhli dovnitř. Žádné jednání, žádné slitování! Než se mohl kdokoliv vzpamatovat, začal nemilosrdný útok plný žloutků, bílků a skořápek přímo do udivených a nechápajících tváří zástupců strany sociální demokracie. Ti si to ovšem nenechali líbit a hned se dali do boje propiskami a vším, co měli po ruce. Zanedlouho to přešlo v pěstní souboje muže proti muži doplněný pořádnou sprškou nadávek a výhružek. Zdeněk Škromach měl již trochu načervenalou barvu, protože se navzájem s Ivanem Langrem pokoušeli uškrtit kravatami. Z mikrofonu zazněl návrh: vyhoďme je z oken! Nadšený dav začal provolávat souhlas. První na řadu přišel Jiří Paroubek. S notnou dávkou námahy ho vysadili na okenní římsu a potom shodili dolů. Měl před sebou patnáct metrů dlouhý volný pád. Přežil. Skončil v kontejneru plném měkkých páchnoucích odpadků. A tak to pokračovalo do té doby, než se všichni váleli v tom smetí.

Probudila jsem se. Byl to pouze a jenom sen…i když v naší politice se může přihodit cokoliv.

Politická krize? Zajisté nemůžeme popřít, že tu je, ale opravdu můžeme všechnu vinu svalovat na politiky? Nejsou nakonec jen obrazem, v němž se zrcadlí náš národ? Není to právě naší sobeckostí a netečností, která nám koluje v žilách? Morální zásady upadají, doba se staví na hlavu a čest či důstojnost jsou dnes slova pramalého významu. „Úctyhodní" zástupci státu se na veřejnosti dětinsky urážejí a jejich kampaně typu „Řešení místo strašení" jsou lidem pouze k smíchu. Zaslouží-li si nějaká strana podporu lidu, nepotřebuje drahé kampaně a dárečky pro voliče, taková strana si jistě dokáže získat důvěru jinak než análním alpinismem. V našem zvráceném světě ovšem vládnou pouze peníze. S penězi přichází moc a s ní přichází politika. Všichni to víme, všichni to vidíme, takže nám to nevadí? Ovšem že vadí! Vždyť si stále stěžujeme. Stěžujeme si, ale nic s tím neuděláme. Proč? Možná si připadáme od politiky příliš vzdálení, možná máme pocit, že jediný hlas nedokřičí tak daleko. Uvědomujeme si vůbec, kolik lidí si možná říká stejnou věc? Protože potom už by to nebyl jedinný hlásek, ale jeden z mnoha, které by bylo slyšet na míle daleko. Máme demokracii, čili vládu lidu, proč se tedy z povzdálí pozorujeme její špatnou parodii a raději se nepřihlásíme o svá autorská práva?

Ve starých Athénách dříve vládla pouze aristokracie, dělali to zadarmo, svých peněz měli dost a byla pro ně velká pocta takto sloužit svému státu. Později Periklés zavedl úřady placené, aby se mohli na politice podílet i chudí lidé. Bohužel, dnes je toho krutě zneužíváno a každý si snaží urvat pro sebe co největší kus moci, zapomínajíc na stát, jemuž má sloužit. Co takhle tedy malý kompromis? Kdyby politici dostávali průměrný plat, jistě by se ukázalo, kdo opravdu touží svědomitě spravovat naši zemi a naslouchat lidem, pro které tu je. Vládnout neznamená neustále něco reformovat. Vláda by měla probíhat tak, aby si ani samotní lidé neuvědomovali, že jim někdo vládne. Budete-li růži neustále uštipovat, nikdy vám nevykvete, jestliže však budete odštipovat pouze suché a napadené lístky, bude moci koncentrovat veškerou sílu na svůj růst. A tak je tomu i se zemí. Třeba jednou, až se růže rozpučí v celé kráse a my dospějeme, pochopíme, jak malicherné jsou naše problémy, a začneme se se zabývat těmi, jež jsou skutečně důležité.

Měl jsem pár sourozenců…něco kolem milionu, přežil jsem sám. Již několik let ležím na dně, postupně se rozkládám, blednu, ztrácím na významu. Vůně lidských rukou se pomalu vytrácí, místo toho mě oblizuje pachuť zatuchlosti. Vzpomene si někdo na mě? V době největší slávy, mě uctívali a chránili. Měl jsem opravdu krásný život, pro jistotu mě schovali do velké truhly po babičce pod staré, památeční šaty drahé pratety. Od té doby jen vzpomínám, jaké to bylo…

Dotvořili nás kolem půlnoci, 6. dne pátého měsíce. Bylo to neuvěřitelné. Vyplivl mě nějaký stroj, ale než jsem stačil otevřít oči, zabalili mě s další várkou a odvezli kamsi. Denní světlo jsme spatřily při letu z dodávky. Dopadly jsme na studenou, vlhkou zem. Než kolem projely 4 auta. Zvedl nás jakýsi kluk, mával s námi ve vzduchu a s pokřikem letěl k mamce. Ta jen nás viděla, objala už zmíněného chlapce a plakala dojetím. Surově mě vyrvala od sourozenců, roztrhla, půlku položila na stůl, druhou zmačkala a vyhodila do koše. Několik mých bratrů darovala taťkovi. Zbytek odnesla do vedlejší místnosti.

Nikomu bych nepřál vidět, co se stalo se zbytkem mé rodiny. Každý večer někoho vyměnili za trochu tepla, obětovali je za jejich rozpálený krb. A co ta druhá část? Skončila ještě hůř. Posloužila jako ochrana před zas*anim(a to doslova) WC.

Asi po týdnu mě připíchli na nástěnku, moc dlouho jsem tam nevydržel…zafoukal větříček a já jsem se ladně snesl na podlahu. Pětkrát mě vrátili zpátky, ale po šestém spadnutí mě donutili hrát si na schovávanou…ještě do teď mě nenašli.

Svoboda. Úchvatné slovo, nemyslíte? Před dvaceti lety mohlo pro Čechy zosobňovat spoustu ideálů, zda jsme jim dostáli či ne, to ať si rozhodne každý sám. Já se dnes hodlám ptát, jsme skutečně svobodní? Myslím si, že ano i ne, záleží na každém člověku, kde končí jeho hranice svobody a začíná jeho hranice odpovědnosti.

V dnešní době jsme o mnoho svobodnější než dříve, máme právo vycestovat, máme právo na svůj názor a dokonce si můžeme sami rozhodovat o svém životě, přesto si troufám říci, že pravou svobodu jsme dosud neokusili a dokud budeme toužit po jistotách, ani neokusíme.

Naši svobodu omezuje blaho celku. Jsme nuceni žít podle priorit společnosti, abychom vůbec mohli přežít. S každým úderem hodin jsme hnáni dál a dál, rychleji a rychleji, protože kdybychom se náhodou zastavili, dav by nás ušlapal. Jsme otroky času, věčnými veslaři, nad jejichž hlavou visí bič. Nejsme svobodní. A dokud žijeme v uceleném společenství lidí, ani nebudeme. Žij s námi, ale žij podle nás, to je cena, kterou platíme, odpovědnost, kterou musíme nést. Máme však na výběr? Můžeme si vybrat jinou cestu? Nemůžeme. Člověk v dnešní době se nemůže jen tak odloučit od společnosti, není tu pro něj místo. Všichni jsme rozškatulkovaní do krabiček jménem státy a naše jména jsou uložená do kartoték. Všichni jsme pod dozorem. Nejsme svobodní!

Nezbývá nám tedy nic jiného, než jen zadýchaně následovat uspěchané tempo doby a snažit se s ním žít. Nakonec, možná to tak má být. Snad soužití s lidmi nám dává možnost utvořit si morální zásady a najít svoji pravdu. Snad právě odložení svobody v jednom směru, nám umožňuje růst svobody ve směru druhém, svobodě mysli. Svobodě, kterou nám nikdo nemůže vzít.

Nad slovem hrdina či chcete-li můj ideál jsem strávil mnoho času. Uvědomil jsem si totiž, že já vlastně nemám reálného hrdinu. Již od dětství jsem hltal fantasy literaturu, a proto jsem si stvořil vlastní jakýsi imaginární vzor. Můj rek byl zosobněním ctností. Byl obrazem dokonalého rytíře. Se ctí jednal i s největšími chudáky a proti krutosti bojoval láskou a samozřejmě mečem.

I když jsem teď už mnohem starší a můj pohled na vnější svět je již podstatně pozměněn, stále věřím ve svého vybájeného rytíře. Někdo z vás by mohl oponovat, že nikdo takový již na světě neexistuje. Že neexistuje člověk, jenž by uctíval takovéto ideály a řídil se jimi. Já však tvrdím opak a to z jediného prostého důvodu. Dokud budou existovat lidé, jenž jsou ochotní obětovat se pro druhé, dokud budou žít jedinci, kteří nebudou myslet jen sami na sebe, mé ideály budou stále žít.

Položíme-li si tedy nyní otázku: ,,Potřebujeme ideály?" Musíme si na ni zároveň odpovědět: ,,ano".

Podle mě jsou totiž ideály něco, co nás utváří. Tento obraz totiž zosobňuje naše skutečné já. Naše sny, přání a i ty nejtajnější myšlenky. A ať už považujeme za ideál cokoliv, člověka nebo i víru, ve které opět může být obsažen jakýsi mravní zákoník, měli bychom vědět, že jsou tyto věci důležité. Pro jedince stejně jako pro společnost.

Ke komu vzhlížíme?

Od malička hledáme ve svém okolí vzory. Vědomé i nevědomé. V dětství jsou jimi právě naši rodiče. Jsou velcí a dospělí, a ač si to ještě neuvědomujeme, obdivujeme je a snažíme se je napodobit. Když se setkáme s prvními přáteli, vidíme jejich přednosti a vytyčujeme si z nich vlastní cíle, kterých bychom rádi dosáhli. Po celé naší dlouhé cestě životem nás ovlivňují různí lidé a naše vzory, od kterých si bereme to, co obdivujeme. Ovšem jestliže jsme poskládaní z vlastností a návyků druhých, je tu něco, co vypovídá skutečně o nás? Jsou to naše volby. My sami rozhodujeme jací chceme, či nechceme být. Každý z nás je umělcem tvořícím svou vlastní mozaiku. Některé její dílky vybíráme pečlivě, jiné méně pečlivěji. Nezáleží však pouze na barvě a tvaru, nýbrž také na tom, kam je umístíme, neboť tak nám budou určovat celkovou podobu, jež odráží nás samé. Každý tedy kráčíme po své cestě životem a naše vzory jsou pomyslnými patníky, jež nám vytyčují, kudy povede dál.