Slohy psané bohy

Jednoduchá klasická pohádka s pokaženým koncem!

Ve velkém rozlehlém království žil mladý chudý chlapec jménem Jeníček. Bydlel v malé, ubohé chaloupce se svou maminkou. Tatínka neměl od svého narození. Spíše od svého početí. Nastal podzim a začal se blížit čas vánoc. Jednoho rána se Jeníček optal své maminky: „Matičko drahá, co si přejete ode mne darem k Vánocům?" Maminka se usmála a skromně odpověděla, že vše má, jen aby to zdraví vydrželo a trocha štěstí, že jí k životu stačí. Honza se nedal odbýt a vysvětlil mamince, že se chystá na zámek, kde má domluvenou práci, za kterou dostane slušné peníze. TA se tedy zamyslela a nakonec odpověděla: „Ve světničce mi snad chybí jedině ty hodiny, podle kterých bych řídila svou práci. Mládenec vyskočil a slíbil mamince, že jí daruje hodiny a sobě, že si vydělá na pořádný kompas, aby mohl vyrazit do světa.

Druhého dne ráno vyrazil na zámek, poklekl před krále a oznámil, že přišel pro tu práci. Král se na něj smutně podíval, vykouzlil na tváři velmi obtížně lehký úsměv. Honza se měl starat o královskou dceru, obsluhovat ji a chránit, ale princeznička se proměnila v ohavnou ropuchu. Sedí den co den od rána do večera na červeném polštáři, zlatě prošitém a kyne a kyne. Král si neví rady. Honza se nabídl, že něco zkusí. Vešel do princezniny komnaty, vzal ropuší krásku do dlaní a jemně ji poškrabkal na bradavičnaté hlavičce. V tu ránu se žába proměnila na krásnou a spanilou princeznu. Jediné, co jí zůstalo, byly ty bradavice. Když se na sebe dva mladí lidé podívali, byli do sebe rázem ty tam. Král pozval na zámek starou matičku, a protože znal ji i jejího syna a věděl, jak moc vtipní lidé to jsou, nedbal na královskou krev a byl rád, že si bradavičnatou princeznu někdo vezme. Veselili se, popíjeli šampaňské a hodovali. A všichni žili šťastně až do smrti i s těmi bradavicemi.