Slohy psané bohy

Šel přede mnou. Muž středního věku. Všimla jsem si jeho robustního těla a kontrastně dlouhých nohou. Šel pomalu, dlouhý černý kabát za ním vlál a dým z cigarety se nesl až ke mně. Z toho muže sálala jakási jistota, klid. Zároveň však působil nepřístupně, možná díky jeho zapadlým očím, možná díky jeho už dlouho neholené tváři.

Pršelo a na jeho pleš dopadaly silné kapky deště. Jemu to však nevadilo, nesnažil se zrychlit krok, ba naopak, přišlo mi, že si toho nevšímá. Zastavil. Skoro jsem se lekla, že si všiml mého dlouhého zkoumavého pohledu, ale on jen zašlápl nedopalek a šel dál. Zapálil si další. Vůbec si nevšímal okolí, aut projíždějících kolem, dětí skákajících do kaluží, ani mě, prostě ničeho.

Přemýšlela jsem o něm. Napadala mě spousta otázek, jeho životní alternativy…Z jeho obličeje se však nedalo vyčíst téměř nic, i když, přišel mi jako samotář, pochroumaný svým životem…

Tajemný muž zahl vpravo, ke vchodu jednoho řadového domku. Z okna láskyplně mávala těhotná žena. Pravděpodobný otec dítěte její gesto oplatil vzdušným polibkem…No jo, zdání někdy klame.