Slohy psané bohy

Odzbrojen

Ach,můj meč, mé brnění,můj oř! Toto zrůdné zjištění překvapilo Dona Quijota, když se probudil do krásného slunečního dne. On přepaden, který zůstal bez oblečení jen zpytoval svědomí, proč jen nebyl více ostražitý, když na každém rohu má nepřátele. Slezl tedy z pokoje k hostinskému.

Hostinský už za plného ruchu nandával na stoly pivo, které bylo velice oblíbeným a všemi váženým mokem. „Kde jsou moje věci ?"Ozvalo se ze schodiště. Zrak lidí z hostince se upřel na Quijota. Ten, jak je známo musel podezřívat všechny přítomné jelikož to bylo v jeho povaze zahrnout všechny přítomné do svého děje. Hned tu se hostinský ozval: „Ale pane, všichni přítomní poctivý jsou, nikdy by nic neukradli, natož tak čestnému člověku jako jste vy." Quijota o poctivosti samozřejmě nepřesvědčil. Tu Quijot přiskočil k nejjedlíkovatějšímu jedlíkovi, který měl na sobě jaksi více vrstev než normální vojáci, kteří v té místnosti popíjeli." Ty budeš určitě ten nejzodpovědnější a nejhlavnější této cházky", Quijot vzkřikl. Tlustý štamgasta se na něho podíval a začal se neurvale smát. Všichni ostatní se do smíchu přidali. Quijota to rozhorčilo. "Todle má být chlouba našeho vojska?", zamrumlal do davu lidí. Hostinský poté začal chápat Quijotovu představivost." I tu pane vám daruji novou zbroj." Z truhly vytáhl oblečení, které mu bylo již dávno malé a podal ho Quijotoj. „Dekuji ti šenku za tvou ochotu, tato zbroj se mě bude jistě velice hodit a budu si jí važit jistě více nežli tato cházka, kterou obsluhuješ." S těmito slovy odešel Quijot do svého pokoje.

Don Quijote se probudil v hostinci U Králíčka, vstal a zatřásl s na zemi spícím Sancho Panzou. Vstávej ty lenochu, čeká nás dlouhá cesta, delší než všechny ostatní. Oba dva vstali, posnídali starý chléb a zapili ho vodou. Rytíř Don Quijote si samozřejmě pochutnával, jako by měl jídlo z královské hostiny.

Naskočil na svého koně, Sanco Panza na svého strhaného oslíka a vyrazili na cestu. Jeli hlubokým hvozdem, přes tři říčky, až se dostali k obrovské kamenné kulaté bráně. Rytíř jakoby věděl, co má udělat. Přistoupil k bráně a něco naťukal na kamennou destičku, která zřejmě sloužila jako ovládání tohoto podivného vstupu do nikam. Sancho jen koukal s otevřenou pusou. Jakmile Quijote odstoupil, brána se otevřela a ozářila oba obrovským modrým světlem. Rytíř se otočil na svého sluhu a hlavou pokynul, že má vstoupit. Sancho nesměle pobídnul oslíka patou a vyrazil vstříc modré záři. Don Quijote po jeho boku. Jakmile zmizeli v oslnivé modři, brána se zavřela a bylo ticho.

Oba dva hrdinové letěli dlouhým tunelem a najednou se ocitli na druhé straně. Stáli udiveně na betonové silnici, hned vedle pouliční lampy. Don Quijote vzhlédl na kovového protáhlého červeného draka. V tu ránu zařval: „Sancho, pozor, zuřivý drak!" Rytíř se na koni otočil přímo proti lampě a tasil meč. Silou svého lýtkového svalu bodl Rosinantu ostruhami do slabin a vyrazil přímo proti nevinnému osvětlení. Meč zabodl do rozvodové skříňky. Jiskry začali lítat, Don Quijote se klepal probitý proudem. Spadl z koně a tím byl zachráněn. Uzemněn. Ještě, že existuje fyzika. Řev Sanchy utichl, jiskry uhasly a Don Quijote se zmateně tvedal. Pronesl: „To je poprvé, co nade mnou drak vyhrál."

Nyní začíná nová kapitola života Dona Quijota. Vstříc budoucnosti a moderní době…