Barevná školička
Prvního dubna vešla paní učitelka do třídy, která byla už plná natěšených žáčku barviček. Paní učitelka se také moc těšila. Jací asi letos budou ti nový žáčci? Rozhlédla se po třídě a hned si všimla, že od modré jsou zde všechny odstíny, zelené barvičky se sotva vešly do třech lavic. A podívejme, v první lavici si sedla nafintěná žlutá s roztomilou růžovou. Drobná bílá barvička se posadila s červenou. Uprostřed třídy si sedla třpytivá stříbrná s důstojnou zlatou barvičkou. Obrovská oranžová barva seděla ještě vedle obrovitější fialové barvičky. Paní učitelka si také všimla smutné černé barvičky samotné v poslední lavici. Najednou se otevřely dveře a ozvalo se :,, Promiňte, já jsem zaspala," řekla hnědá rozcuchaná barvička. Paní učitelka se usmála a řekla:„ To nevadí, ještě jsme nezačali, posaď se," a ukázala na místo vedle černé barvičky Černěnky. Barvičky si paní učitelku také zvědavě prohlížely - měla krásné barevné šaty v barvě duhy, vlasy ji zdobily třpytící mašle a měla nádherné lesklé černé lodičky.
Paní učitelka se nadechla a začala :„Milé barvičky, sešly jsme se, abychom společně pomohli vytvořit lidem pestřejší svět. Nejvíce budeme napovídat malým dětem, které se budou učit poznávat svět, kterého my budeme součástí. Budeme se muset spolu navzájem všechny naučit vycházet. Tak například - až jablíčko bude dozrávat, musí zelená barvička pustit červenou. Na kopretině se nesmí hádat bílá se žlutou a modrá barvička nemá za úkol pouze dobarvit krásu moře, ale také musí dobarvit uniformy třeba pošťákům."Potom paní učitelka zesmutněla a ztišila hlas:,,Někteří lidé nás však nemůžou vidět a tak se musíme naučit , aby nás lidé dokázali vnímat i jinak, než očima, to když někdo nakrojí kyselý citron, hned ucítí žlutou vůni, když na něj spadne sněhová vločka, cítí jemnost bílé barvy." Přestože to byla vážná věc, tak se barvičky začali pochechtávat,,Jak asi bude vonět hnědá?"pochechtávaly se. „ No přece čokoládově!" vykřikla hnědá, když ji došlo, co si asi barvičky myslí. V tu chvíli se zazvonilo na konec hodiny a barvičky se rozutekly domů.
Když černá barvička přišla domu, hned si Kaňka maminka všimla, že je Černěnka nějaká smutná. ,,Pročpak jsi smutná Černěnko?" zeptala se maminka. Černěnka hned se slzami v očích spustila:,, Paní učitelka je moc hodná, ale já se na nic nehodím, nepatřím do moře ani na nebe , žádné dítě si nevybere černý lampionek, žádný klaun si nenafoukne černý balonek!"Maminka moc dobře ví, jaké je to první den pro černou barvu ve škole.Ale to už přišel tatínek Kominík z práce a povídá: „Za mých mladých let si mě všichni vážili, seděl jsem hned u kamen. Lidé mě chtěli více, než mého kamaráda Hnědáče Uhlíka."Ale Černěnku to moc nepotěšilo v době, kdy už se uhlím tolik netopí.
Další den se znovu sešly všechny barvičky ve třídě, paní učitelka už na ně čekala. Na první den vymyslela návštěvu lesa. ,,Hurá!" ozvalo se ve třídě. Hned na kraji lesa rozdala paní učitelka úkol.,,Nesmí být nikoho vidět, koho uvidím, ten vypadá ze hry!"Barvičky se rozutekly po lese. Hádejte koho viděla paní učitelka hned jen co otevřela oči? V dálce se leskla stříbrná a zlatá. Ostatní barvičky ne, protože krásně splynuly s okolím. Ale teď musela paní učitelka všechny barvičky nalézt. Hnědá barvička byla snad všude, i všechny zelené se dokázali schovat, takže paní učitelka měla co dělat, aby je všechny našla. Když už si paní učitelka nevěděla rady, musela dělat různé legrační obličeje, aby se barvičky rozesmály a ona poznala, kde jsou. Tak paní učitelka zaslechla poprvé smích Černěnky, která našla své místo u datla. Lesní jahůdky s borůvkami se začaly smíchem kývat na keříčku, hříbkům padaly smíchem klobouky a kvítky se neudržely na stoncích. Když se opět všechny barvičky sešly na kraji lesa, byl už den na konci a ony musely domů. Ve škole se jim moc líbilo i Černěnce. Už se těší na zítra.
Protože byla zlatá a stříbrná barvička smutná, že prohrály lesní hru, paní učitelka vymyslela na následující den návštěvu v pohádce. Tam si barvičky užily! Zdobily krásné princezny i jejich šaty, hrady a zámky, příšerky, vodníky,víly,čerti i skřítky.Všechny barvičky moc dobře věděly, že pohádky jsou malým dětem nejblíže, proto se musí snažit.
A tak ubíhala barvičkám škola den po dni, každý den navštívily barvičky nějaký svět, kde se učili, co kde mají dobarvit, přebarvit, dotmavit nebo zesvětlit . Učili se všude: v sadě, v nemocnici, v obchodě , v továrně, v zoologické zahradě, na Antarktidě, v Africe, dokonce i na dně oceánů.. Barvičky se musely spřátelit nejen mezi sebou, ale i se všemi zvířátky, aby pomohly s jejich zbarvením. Barvičky musely ven i když pršelo, museli se naučit jak je šedivo venku při dešti. Za odměnu jim vždy paní učitelka ukázala tu nejbarevnější duhu na světě. Barvičky si užily ve škole mnoho legrace, ale také se toho moc naučily, aby mohly do světa.
Když se bílá barvička učila studit, nastydla skoro celá třída. Žlutá barvička, když měla svůj sluneční den, přišly všechny barvičky domů opálené, až na Černěnku..
Nastal předposlední den školy a paní učitelka svolala všechny barvičky k sobě. ,,Vidím, že se opravdu snažíte a moc vám to jde!''chválila paní učitelka,,,váš poslední úkol bude nejtěžší - vydáme za dětmi do školky! Děti budou malovat obrázky a vy máte na starost, aby byl každý obrázek pestrý a krásně barevný."Černěnka dostala strach. Jaké dítě si ji asi vybere na svůj krásně barevný obrázek?
Tak a je tu nejdůležitější den pro barvičky. Všichni žáčci barevné školičky už netrpělivě očekávali příchod paní učitelky. Nejvíce byla nervózní Černěnka. Najednou se otevřely dveře a do třídy vešla paní učitelka.,,Připravení?"zeptala se.,,Jsme připravené"řekly jednohlasně barvičky.,,Tak vyrážíme!"luskla paní učitelka prsty a najednou se všichni ocitli mezi malými dětmi, které sháněly vodové barvy, štětce a pastelky.
Žlutá barvička ta měla mnoho práce - taková velká sluníčka co musela zvládnout. Červená si nestačila ani odpočinout kolik jablíček, pusinek a jahůdek musela dobarvit, modrá se málem utopila ve velkých vlnách moře. Zelená barvička téměř únavou omdlela, když vybarvovala všechny lístečky v sadě a to ještě Pepík kreslil vodníka! Všechny barvičky- hnědá, fialová, oranžová a růžová měly co dělat, aby dětem stačily, jenom černá byla stále zastrčená v krabičce. Ale najednou se ozvalo: ,,Bé, mně se ta zelená bundička na mém obrázku roztéká do modrých kalhot", paní učitelka ze školky přispěchala k Terezce. A opravdu. Na Terezčinu obrázku se roztékaly barvičky. Terezka si s tím nevěděla rady. ,,Zkus to obtáhnout černou barvou, krásně to vynikne!"poradila paní učitelka Terezce. Terezka se rozmýšlela, jestli na svůj obrázek má namalovat něco černou barvou, vždyť není vůbec veselá. Ale řekla si: „Já to zkusím!"a sáhla do krabičky pro černou barvu! Černěnka se nejprve lekla, zavřela oči a tolik se snažila a najednou zdobila krásný barevný obrázek. Terezka se zaradovala! Černá barva krásně oddělila obě rozteklé barvičky a obrázek teď vypadal nádherně. Když ostatní děti uviděly Terezčin krásný obrázek s černou barvičkou, hned chtěly to samé. A za chvíli byla černá barvička vypotřebovaná . Černěnka byla tak šťastná, jako nikdy předtím.
Všechny barvičky vykonaly svůj závěrečný úkol na jedničku a mohly se rozejít po světě. A díky této školičce máme svět plný barev.
Zpět na informace o Pavlíně
